I. fáze
Karel IV. využil situace, když 7. května 1342 jeho tehdejší přítel a učitel Pierre Roger de Rosieres usedl v Avignonu na papežský stolec (přijal jméno Kliment VI.). 30. dubna 1344 bylo pražské biskupství povýšeno na arcibiskupství a 21. listopadu téhož roku byl za účasti Jana Lucemburského, se svými syny Karlem a Janem Jindřichem, a prvním arcibiskupem Arnoštem z Pardubic položen základní kámen. Hlavním architektem byl Matyáš z Arrasu. Později po jeho smrti převzal vedení stavby Petr Parléř. Parléř pocházel z významného stavitelského rodu. V katedrále sv. Víta použil tehdy neobvyklou síťovou žebrovou klenbu tzv. Parléřovského typu. Sv. Vít je trojlodní katedrála s příčnou lodí, triforiem a věncem kaplí. Nejvýznamnější z nich je kaple sv. Václava postavená nad jeho hrobem. V této kapli jsou pochováni čeští králové a jsou zde i uloženy české královské korunovační klenoty. Velká neboli zvonová věž je 99,5 metrů vysoká a byla založena Petrem Parléřem. Po požáru Hradu a Malé Strany, který zničil severní věž a rozestavěnou loď katedrály byla jižní věž roku 1554 opravena a opatřena arkádovým ochozem. Z roku 1770 pochází barokní helmice pobitá mědí. Jak název napovídá, je v této věži umístěna zvonice. Na jižní části katedrály je exteriérová mozaika Posledního Soudu, což je prvek na sever od Itálie značně neobvyklý. Nechal ji zhotovit Karel IV. benátskými umělci.
II. fáze
Západní část, průčelí s osmdesátimetrovými věžemi, byla přistavěna v 19. a 20. století podle projektu Josefa Mockera. Po jeho smrti (1899) převzal vedení Kamil Hilbert. V září 1929 byla dokončena dostavba katedrály u příležitosti tisíciletí zavraždění svatého Václava. Mimo jiné slouží jako pokladnice českých korunovačních klenotů, mauzoleum českých králů a galerie jejich sochařských a malířských portrétů. Na výzdobě západní části katedrály se podílela řada význačných umělců - František Kysela, Max Švabinský, Alfons Mucha, Karel Svolinský, Otakar Španiel a další.